Seřvala jsem dítě! – Jsem špatná učitelka?

Dnes jsem to v práci nevydržela. Celý den mne Tonda vytáčel, až jsem to během páté hodiny neudržela a před celou třídou jsem ho seřvala. To se fakt nedá! Dělá všechno pro to, aby mne rozčílil. Věčně se dohaduje, argumentuje, diskutuje a dělá ze mne blbku. Ruply mi nervy, opravdu. Jsem snad kvůli tomu špatná učitelka?!

Odkud vítr vane

Nedávno se ke mně dostalo video, které se obrací směrem k dětem a vysvětluje jim, co můžou dělat v situaci, kdy na ně křičí/řve/ječí učitelka. Video bylo mířené přímo na děti a musím uznat, že rada z něj je moc fajn. Zůstat nad věcí a učitelku mile poprosit, zda by to nešlo bez křiku. Rozhodně dobrý návod pro děti, jak takovou situaci ustát.

Já se však nechci vyjadřovat směrem k dětem. Vím, že je podporuje hodně lidí z českého školství a je to dobře. Možná by jich mohlo být více… ale to není můj směr. Já bych moc ráda pokračovala v podpoře prvostupňových žen. Protože věřím, že změna začíná u nás samotných. A proto také otevírám toto téma (možná jako vyznání a také trochu jako reakci na ono video).

Když pohár přeteče

Kdo neučil, neví, jak náročné toto povolání doopravdy je. Nejen že máme denně zodpovědnost za více jak 20 dětí (mnohdy i 30) ve třídě, mluvíme každý den s desítky tváří a řešíme stovky drobností. Ale do toho si ještě musíme ustát profesionalitu, být nad věcí, držet v hlavě miliony důležitých věcí a… nehroutit se, když nám okolí začne naši práci ‚‚zlehčovat‘‘ výroky typu: ‚‚Však máš prázdniny, na co si stěžuješ?‘‘, ‚‚Tss, to já bych chtěla, končit každý den ve 12!‘‘ nebo: ‚‚No jo, to známe… opravíš písemky a máš klid! Tak si nevymýšlej.‘‘

Ruku na srdce, já vím, že těžkých a náročných prací je hodně. Jen si marně snažím vybavit nějakou, kde se denně setkáte ne jen s jedním šéfem, ale hned s několika – každé dítě něco potřebuje, každý rodič má jinou představu o tom, jak byste se měla k jeho dítěti chovat a každý kolega či kolegyně od vás potřebuje něco jiného… Fíha. Klobouk dolů těmc, které v této práci zůstávají i nadále!

A nedivím se, že někdy pohár přeteče. I mně se to několikrát stalo. Jsou dny, kdy je všechno od rána na… vy víte co. Když řeším stokrát jednu věc, dokáže mne to vytočit. Asi jako každého člověka. Jenže ouha, tady je ten kámen úrazu. Já mám totiž práci, ve které se vídám v hlavní roli s dětmi, ne s dospělými. A tak každý můj krok, šlápnutí ‚‚vedle‘‘, uklouznutí či malý úskok z dokonalosti, je ohromně vidět. Přetečou-li mi nervy, selhala jsem. Jsem prostě špatná učitelka. Neměla bych v té škole vůbec nic dělat… nebo???

Jsme lidé, ne roboti

Přemýšlím, který z příběhů a situací, kdy jsem křičela na děti, mám vybrat. Zda ten, kdy už mi ruply nervy, že se kluci pořád prali… nebo ten, kdy mi dítě venku přeběhlo přes přechod, i když mělo stát, a na vozovce jelo auto – a já řešila něco s dítětem uprostřed zástupu, místo toho, abych stála vepředu? Těch situací je mraky. A věřím, že vy, jako učitelka, jste jich také zažila spoustu.

A ten pocit potom? Cítila jsem se vždy neschopně, nemožně, potupně… a jako bych selhala. NEŽ mi došlo, že tak to není!

Ráda bych vám všem, učitelkám, předala skrze další řádky to, co jsem si uvědomila jednoho dne já sama. Samozřejmě je za tím cesta, na které jdeme každá svým tempem… a proto se může stát, že za 10 let se na tento text podívám znovu a budu nad tím přemýšlet zase trochu jinak. Ale doufám, že to poselství, které chci předat, bude stále platné…

Nejsme roboti, jsme lidé. A pracujeme v prostředí, kde je tisíce proměnlivých denně. Musíme být velmi psychicky a fyzicky odolné. Práce učitele je jedním z nejstresovějších povolání. A když se vám stane, že vám ujedou nervy, křičíte nebo nedejbože přímo ječíte a jančíte směrem k dítěti… NE, není to dobře, ale je to naprosto normální! A teď mne ukamenujte vy, kteří tvrdíte, že se to nesmí stávat a nemělo by, a že učitel by měl přeci své emoce vždy zvládat atd., atd…Pojďme si to vysvětlit, ano?

Je něco jiného křičet na děti denně, ponižovat je a šílet vždy, když dělají něco jinak, než já chci. Ano, takový člověk by učit neměl – a to teď říkám (nejen) pro ty z vás, kteří jste se nad řádky výše zhrozili. Tohle já též nepodporuji. Ale článek míří na ty, kterým, jak se říká ‚‚rupnou nervy‘‘ – tedy ta druhá situace, která když se stane párkrát za školní rok, tak se opravdu není co divit a je to n-o-r-m-á-l-n-í. Důležité je, co následuje potom… Konečně se dostáváme k jádru pudla!

Vrátit se zpátky a vyjít ze situace společně silnější a moudřejší

Jsem špatná učitelka?

Když se dostanu do prekérní situace, kdy dítěti vynadám před zbytkem třídy… dostanu ze sebe vztek a jsem konečně na výši… měla bych z té výše co nejdříve sestoupit na zem a udělat několik dalších kroků. Rozhodně to nenechat jen tak – a nepřemýšlet později, zda jsem nebo nejsem špatná učitelka. Jsem, pokud to nechám tak, jak to je.

NEJSEM, pokud následují další kroky, ze kterých se já i děti něco naučíme. Situace mohla být jakákoliv, vytočit mne mohlo cokoliv a dítě mohlo zažít všemožné emoce, stejně jako já. Ale nejsme tam jen my dva, je tam i zbytek třídy. A na mne, jako dospělém a profesionálce ve svém oboru je, abych s tou situací dále naložila. Jak?

Například těmito postupnými kroky:

  1. Uklidnit se (prodýchat situaci, napít se, sednout si s dětmi do kruhu, chvíli být zticha…).
  2. Přehrát si znovu v hlavě zrychleně situaci a popsat jí slovy dětem. Např.: Děti, stala se teď nepříjemná situace. Tonda dělat opakovaně věc, o kterou jsem ho žádala, aby to nedělal. Protože nepřestal, já jsem reagovala nepřiměřeně – vztekem. Vznikla nepříjemná situace a já bych teď o ní s vámi ráda promluvila, jelikož bych tu situaci příště ráda vyřešila jinak a lépe.
  3. Vysvětlit co a jak se stalo. Proč jste se vytočila. Např.: Když vám opakuji několikrát jednu věc, bere mi to energii a čas. Každý den se snažím mít trpělivost a být v pohodě. Ale jsem člověk, stejně jako vy, a někdy se mi stane, že už to nezvládnu. Také se učím. To není omluva, to jen popisuji situaci. Stalo se mi, že jsem nevydržela s nervy a svůj vztek jsem si na Tondu vylila. Mrzí mne to a ráda bych to udělala příště jinak. Myslím, že by mi pomohlo, kdybych nemusela ty věci opakovat tolikrát…
  4. Omluvit se. Např.: Tondo, protože ta situace se stala mezi námi a já na tebe křičela, chci se ti omluvit. Vím, že ti ta situace také nebyla příjemná. Já jsem dospělá a měla bych být schopna ti v takových situacích ukázat, že to lze dělat jinak. Nejsem robot, jsem jenom člověk, stejně jako ty, a dneska se mi to bohužel nepodařilo. To mne mrzí. Omlouvám se ti, že jsem svůj vztek ventilovala směrem k tobě a že jsem na tebe křičela. Promiň.
  5. Přijmutí omluvy – žák může a nemusí přijmout. Přijme = super. Nepřijme = Tondo, chápu, a plně tvé rozhodnutí respektuji. Potřebuješ ode mne něco dalšího?
  6. Popsání situace a co příště? Např.: Situace se dotýká i vás ostatních, děti. A může se v budoucnu stát, že se nám nepodaří hněv a vztek ventilovat správně (popsat slovy, vyběhat apod.). Učíme se a s každou další takovou situací se posouváme dopředu. Já to teď nezvládla, ale vím, že příště to můžu udělat jinak a poučit se z dneška. Omlouvám se i vám všem, že jsem vás do této nepříjemné situace dostala. Budu ráda, když se z mé chyby poučíte i vy. Já si dávám závazek, že příště zkusím situaci řešit jinak (domluvou, zastavením celé třídy apod.). Možná mi poradíte, jak?…
  7. Zamyslet se zpětně sama (až skončí vyučování, např. po obědě), co se mi to stalo? Možná, že jsem od rána nestíhala a to mne frustrovalo… Možná, že jsem si už dlouho nedovolila odpočinout a tak nemám energii… Možná, že jsem měla očekávání, které nedopadlo a z toho jsem nešťastná a naštvaná… Je dobré se po každé takové situaci obrátit sama do sebe a zhodnotit si v klidu, co se vlastně stalo a co můžu já, jako učitelka a člověk, který má sám sebe rád, udělat příště jinak/lépe tak, abych takové situaci (výbuchu nervů) předešla. Je něco, co můžu udělat hned? Co udělám pro to, aby mi bylo zase dobře? Jaké kroky mohu podniknout, abych se příště do takové situace nemusela dostat?…

Nejde o to, že jste vybuchla. To se prostě stává, buďme realisti. Jde o to, co se situací uděláte následně. Není v pořádku jí jen tak přejít a nechat být, tím bychom děti učily jen to, že učitelka je ‚‚kápo‘‘, musí se poslouchat a má vždy pravdu (i když se nechová dobře) – to nechceme. V pořádku je se k situaci vrátit a popsat, co se stalo. A také se z ní do budoucna poučit.

Lidství je potřeba

Mnou výše navrhovaný postup můžete a nemusíte využít. Co chci ukázat je, že nemá smysl se sebetrýznit a myslet si, že jsem špatná učitelka, když jsem seřvala dítě. Ne, není to super situace a ne, není to v pořádku. Ale stává se to. A zachránit to můžete jedině tak, že budete lidská a vrátíte se k tomu. Schovávat se před tím, utíkat a dělat, že se nic nestalo, je zbabělství a k ničemu nevede. Teda ano, vede – k postupné nedůvěře dětí ve vás, ke špatnému klimatu třídy, k tomu, že se z vás ta špatná učitelka stane…

Vrátit se a společně díky té nepříjemné situaci vyrůst, to je to, co bychom měly děti učit. Koneckonců díky tomu v nich rozvíjíme tolik potřebné kompetence, učíme je empatii, sebereflexi, přátelskému chování a vedeme je k tomu, aby přebíraly zodpovědnost samy za sebe. Nejen za učení, ale i za své chování. A to je to, co potřebují.

Proto shrnuto a podtrženo – nejsem špatná učitelka, když se dostanu do situace, kdy zakřičím. Jsem člověk. Mám jen jedny nervy. A ať je mi 20 nebo 60, pořád se učím. Denně. Proaktivně od dětí, sama za sebe i díky životu. A pokud umím uznat svou chybu, omluvit se a díky špatné situaci vyjít zase o kus moudřejší a schopnější, jsem ta nejlepší učitelka, kterou můžou děti ve škole mít!

4 komentáře

    • admin

      Děkuji, Evi. 🙂 No, to jsem vypustila, protože jsem to dávala jen jako příklad… omluva od dítěte samozřejmě může (měla by) proběhnout, pokud je to žádoucí a situace to vyžaduje. Dala bych tomu prostor také na společném kruhu, případně s dítětem jen mezi 4 očima.

  • Eliška

    Moc hezky napsáno, dává to smysl, jenže děti se nezmění ani po takové reflexi, takže k tomu vybuchnutí může dojít za pár týdnů nebo měsíců znovu. A bude mít smysl znovu to takhle řešit? Nebo pak postupovat jinak?

    • admin

      Eliško, děkuji za komentář.

      Za mne je to o soustavné práci a ukazování směru, jak to lze dělat jinak a případně lépe. Dětem takto ukazujeme další možná řešení situace, která například v rodině ani nezažijí… A když se pak pohádají ve třídě navzájem, můžeme je situací a řešením provést i jinak, než je zvykem. 🙂

      A že děti se nezmění je za mne nerůstové myšlení, pohled, který nedává prostor pro vývoj situace… A teď to nehodnotím, že to je špatně. Jen bych se soustředila na to, jak mohu takovou věc změnit? Co můžu udělat pro to, aby se zlepšilo klima třídy? Jaké konkrétní kroky mi pomůžou v podpoře dětí a jejich vztahů ve třídě? Co by děti, které vybuchují a jsou agresivní, možná potřebovaly? Co jim chybí? Co jim mohu já jako pedagog ve škole poskytnout? …

      Určitě má smysl to zkusit takto párkrát vyřešit a pak si zhodnotit, co Vám to osobně dalo, přineslo a jak Vám bylo… A pak si říct, zda půjdu touto cestou dál nebo zda zkusím jiné cesty, řešení apod.

      Držím palce!

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.