Prohřešky pedagogů aneb co nás na dětech štve, ale sami to děláme

Tento článek je více zamyšlením, než radou do praxe. Sebrala jsem zkušenosti své i od pedagogů z mých kurzů a přináším vám trochu jiný pohled na věc… Najdete se v něčem? Schválně mi dejte vědět!

Předmluva – pro jistotu, aby bylo jasno

Kurzů a webinářů pro učitele mám za sebou už velkou spoustu. Několikrát jsem nad tímto článkem přemýšlela, že ho napíšu, ale vždy mne odrazovalo okolí: ‚‚Nee, to nepiš, to by mohlo ty lidi urazit!‘‘ nebo ‚‚Ne, to bys neměla psát, co když si to někdo vezme osobně a pomluví tě? Poškodíš si pověst!‘‘.

Přiznám se, že mne samotnou obavy odrazovaly. Nechtěla jsem se pouštět do těchto vod s tím, že to vyzní špatně. A proto i teď na začátku raději zdůrazňuji: Tento článek NEMÁ nikoho urážet a není mým cílem poukazovat na chyby ostatních či se jim vysmívat. Prosím berte text níže jako inspiraci pro zamyšlení či pobavení se nad tím, co občas sami děláme a jak to může vypadat, když jsme na druhé straně…

A také podotýkám, že i já sama kolikrát tyto věci udělám a pak si uvědomím, že mne to u někoho třeba rozčiluje. Ano, to je ten moment, kdy platí rčení: ‚‚Když tě něco štve, přestaň to dělat sám. Pravděpodobně se ti totiž zrcadlí, co sám nemáš zpracované.“, aneb druzí jsou nám zrcadlem.

Tak, dost bylo slov na začátek… Jdeme na to!

Ach to čtení!

Říkáte často dětem, aby dávaly pozor?: ‚‚Pořádně si přečti zadání! Copak jsi to nečetl? Všechno tam máš napsané! Je to v instrukcích! Ano, Toníku, máš to s-e-ř-a-d-i-t. Ne, Aničko, to nemáš vyplnit, ale přepsat! Šmarjá, Pepo, proč tam čmáráš? Ne, Sofinko, v pátek v rozvrhu tělocvik nemáme, podívej…‘‘ Atd…

Hmm, a co kdyby ty dotazy zněly takto?

– Do kdy bude přístup do kurzu? (Po skončení webináře, kde to říkám.)

– A je z kurzu osvědčení?/Pošlete nám osvědčení? (Informace psané přímo na stránce ke kurzu.)

– Nemám e-maily! (3x předtím upozornění, že padají občas do Spamu…) a následuje: Jéé, našla jsem je ve Spamu, jupí!

– Od kdy do kdy kurz trvá? (Informace zase na stránce i na fotce na fb, pod kterou je komentář.)

Zde bych mohla pokračovat… A víte co? Ano, přiznám bez obalu, že ze začátku mne tyto dotazy vytáčely. Proč musím říkat 10 x něco, co už píšu? Já vám řeknu PROČ. A také, proč se to děje vám i dětem ve třídě…

Žijeme v přehlcené době a ať chceme nebo ne, mozek nepobírá. Též máme tendenci být zrychlení a dělat věci hekticky, napůl. Proto, když nás něco nadchne, nečekáme a nečteme, ale rovnou se ptáme. Když si nevíme rady, je rychlejší se zeptat, než složitě hledat odpovědi. Hledáme rychlé a účinné cesty, místo vynaložení snahy. No a také toho máme občas po krk a nezbývá nám sil na přemýšlení či zaměření pozornosti – a pak nám spousta věcí unikne.

Proto už se nad těmito dotazy nerozčiluji, naopak se usmívám. Když se nad tím zamyslíme, není to úsměvné? Že dětem ve třídě říkáme, ať dávají pozor, ale sami to neděláme?

Občas to chce ubrat z nároků a vzít tak, jak to je. Opakovat, opakovat a opakovat. Případně odkázat na cestu, kde si dotyčný informace může dohledat k oboustranné spokojenosti.

Prokrastinace, královna všech

‚‚Tome, proč opět nemáš ten úkol?!‘‘, ‚‚Filípku, však sis to včera zapsal do deníčku… jaktože jsi na to zapomněl?‘‘, ‚‚Jani, už zase…?‘‘

Zde posdílím pár čísel… v dubnovém kurzu jsem měla přes 3 200 pedagogů, kteří se do něj sami dobrovolně přihlásili. Kolik z nich kurz dokončilo včas, co myslíte?

2 500?

1 800?

1 250?

Ne!

Pouhých 568 lidí vidělo v den konce kurzu všechny 4 moduly… A to i přesto, že kurz byl uzpůsoben tak, že nemuseli být nikde v přesný čas a mohli vzít zodpovědnost za studium do vlastních rukou. Tragédie? Ne, naopak! Je to realita… a je úžasná, protože je to opět příklad toho, jak fungujeme.

Teď, dva týdny po ukončení kurzu, je číslo těch, kteří dokončili všechny 4 moduly, již mnohem vyšší. Aktuálně je to 1745 lidí. Co z toho plyne?

Nejen my, ale i děti takto fungují. Mají potíže dokončit věci v termínu. Na vše mají dostatek času a pak se diví, že jim to uteče. Mají tendenci dodělávat věci po skončení. Těžko si hledají čas na studium.

Termíny jsou skvělá věc a dětem pomáhají v převzetí zodpovědnosti. Nic proti nim a ani to neukazuji proto, abyste hned šli a dětem vše ‚‚odpouštěli‘‘. Spíš proto, abyste příště v situaci, kdy dítě něco zapomene/neudělá/nedokončí/slíbí či nedodrží zpozorněli a začali se ptát: ‚‚Proč se tak stalo? Co potřebuješ?‘‘

Buďme k sobě i dětem shovívaví a dávejme si před sebe takové výzvy, které zvládáme plnit a máme na ně. A když to nezvládáme, ale chceme, můžeme se zamyslet nad rčením: ‚‚Jak děláme malé věci, tak děláme i věci velké.‘‘ a přizpůsobit si okolnosti tak, aby se nám to podařilo. Protože realitu našich životů máme ve svých rukou a můžeme si ji kdykoliv vytvořit takovou, jakou potřebujeme.

Měníme názory a neumíme se postavit za svá rozhodnutí

‚‚Aleši, vždyť jsi včera říkal, že to chceš takto a dali jsme si na to ruku! Proč je to dnes jinak?‘‘, ‚‚Zuzanko, minulý týden jsi tvrdila, že do toho kroužku chceš chodit. Dnes je první hodina a ty nechceš. Proč?‘‘, ‚‚Tondo, ale to jsi mi měl říct, že to chceš jinak!‘‘ nebo ‚‚Ivanko, když někomu něco slíbíš a nakonec to udělat nechceš, musíš to říct a ne jen čekat, až vše vyšumí! To se nedělá!‘‘

A kam tím mířím? Hlavně na přihlášky do kurzů, webinářů či stahování materiálů. Několikrát se mi stalo, že se s nadšením člověk přihlásil a pak objednávka visela v systému přes měsíc… na upomínky nikdo nereagoval a ani po třech výzvách se to nezměnilo.

Proč? Možná máme pocit, že když je to za počítačem a ten druhý nás nevidí, tak je jednodušší dělat ‚‚mrtvého brouka‘‘? Jenže i na druhé straně sedí člověk, který vás vnímá. Vidí vaše jméno a e-mail. Není to tak anonymní, jak se zdá.

Ne, nechci nikoho urážet ani na něj ukazovat prsty. Jen opět sdílím zkušenost… že občas i dětem se stane, že najednou nemají odvahu vzít rozhodnutí zpět. Někdy je pro ně jednodušší cesta mlčet a dělat strom v lese. Čekat, zda si toho někdo všimne nebo jim to projde.

Protože se možná stydí. Možná rozhodnutí dostatečně nepromysleli. Možná jim do toho skočilo více věcí, nad kterými se nestihli zamyslet. Možná, že jednali pod tlakem a davovým nadšením, ale samy to tak nechtějí. Možná, že mají strach, co by se stalo, kdyby chybu přiznaly?

Když budete v takové situaci, rozhodně dětem nemusíte vynadat. Naopak, lepší je volit cestu domluvy a ptát se: ‚‚Proč? Co se stalo?‘‘. Co jejich rozhodnutí ovlivnilo? Proč se tak zachovaly? Čeho se bály? A můžete to udělat příště jinak?

Jsme jen lidi…

Navzájem se učíme, obohacujeme a jsme na stejné lodi. Děláme chyby, neplníme sliby, občas šlapeme po nevhodných cestách, škobrtáme o kameny, padáme pusou na zem, prodíráme se blátem, zdoláváme tisícovky… abychom se pak podívali na svět z výšky a uvědomili si, že je přeci krásné, jaký život žijeme.

Že ten svět, ty naše životní filmy, radosti i strasti, sdílíme rádi. A je v naprostém pořádku, že jsme dokonale nedokonalí.

Tak našim prohřeškům i cestám vpřed zdar! 🙂