Nezájem dětí o výuku – co s tím?

Také neustále naháníte děti (a rodiče), aby se připojili včas? Snažíte se vzbudit zájem? Pořád připomínáte, že mají odevzdat úkoly – a pak jim píšete, že je zase neodevzdali? Skáčete na omluvy chronickým zapomínačům, protože toho přeci máme všichni hodně a nestíháme a doba je zlá… A tak neustále odpouštíte?

TAK DOST!

Všimli jste si někdy, jak moc si tímto chováním necháváte překračovat vaše hranice? Kolik energie a času vám to zabere? Jak moc vás to tíží, bere vám to síly a chuť pracovat dál?

My učitelé často nabydeme dojmu, že máme zodpovědnost za to, jestli se děti zúčastňují výuky, zda plní úkoly a zda se učí. A pak se dostáváme do smyčky, která se nám utahuje kolem krku. Čím více dětí nepracuje, tím více jim věnujeme energii a tím méně se soustředíme na ty, které o učení mají zájem.

A pak div nekolabujeme, energii bereme ze zásob a máme pocit, že snad každou chvíli s učitelstvím sekneme, protože se to nedá!

Začíná to vždy pomalými a tichými kroky. Jednou je to zapomenutý úkol, podruhé nepřipravenost na výuku, potřetí rodič nepřijde na schůzku, počtvrté už dítě zameškalo více jak 20 hodin, popáté 100 hodin… Od e-mailu měsíčně se z toho stalo telefonování 3x týdně, bez úspěchu. Dítě vzal čert, rodič nedostupný. Občas to vypadá nadějně – dítě se ukáže, týden spolupracuje a pak zase nic.

Teď při distanční výuce je to ještě horší, neboť e-mail měsíčně se změnil na desítky e-mailů s dotazy denně. Od těch, kteří jsou aktivní a připojují se. A k tomu další desítky e-mailů s omluvami, odevzdáváním po termínu. Kdyby ten úkol aspoň sežral pes, jak tomu bývalo dříve – ale pes elektroniku kupodivu nežere. To jen Toník zase zapomněl, že úkol byl do minulé středy!

A pak tu máme ještě další děti, od kterých nám ani nechodí e-maily od rodičů. Zapnutá kamera ani jednou, natož ozvat se na otázku. Úkoly neodevzdané, účast – nevíme jaká?, protože sice je připojen, ale nevidíme ho a ani neslyšíme, a na naše neustálé výzvy, připomínky po e-mailu a SMS nereagují. Co s tím? Také už si rvete vlasy z hlavy? Tolik času a úsilí nás to stojí, a oni pořád nejeví zájem!!!

STOP – Co kdyby vám někdo řekl, že… ?

• Nejste zodpovědní za to, zda rodiče dítě pošlou nebo nepošlou do školy.
• Není vaše povinnost hlídat, zda dítě plní či neplní úkoly.
• Není vaší náplní práce neustále obepisovat a obvolávat ty, kteří o školu nejeví zájem.
• Nejste zodpovědní za to, jaký mají ke škole přístup rodiče a jejich potomci.
• Není vaše zodpovědnost, když se dítě nepřihlásí k výuce nebo zapomene odevzdat práci.

Ulevilo se vám? Mělo by, protože vám jde o to, abyste…

• vzdělávali ty, kteří o to mají zájem.
• věnovali energii tam, odkud se vám vrací.
• měli radost ze své práce a cítili, že vám dává smysl.
• pomáhali tam, kde to je potřeba.
• nebyli tam, kde o to není zájem.

A to všechno proto, protože být učitel je pořád jenom PRÁCE (i když s přesahem) a dostáváte za ní zaplaceno – a neměli byste zapomínat na váš vlastní osobní život. Kvůli tomu tady na planetě nejste. 

Uvědomte si, že být učitel je sice poslání a radost, ale pouze do doby, než si necháte překračovat vaše hranice. Je to vaše práce, neděláte ji zadarmo. A ta práce má také pracovní dobu! To znamená, že v 19 hodin večer už by vás opravdu nemělo zajímat, že vám Toník píše e-mail s pozdě odevzdaným úkolem a smutně vás žádá o uznání…

A co tedy s těmi, kteří nemají zájem o výuku?

• Stanovte pevný termín na odevzdání tak, aby měli všichni možnost a prostor odevzdat včas.
• Zapomínačům rozhodně 10x nepište a nevolejte. TO NENÍ VAŠE PRÁCE.
• Pište si k sobě, kdy děti přišly na výuku, kdy odevzdaly práci/úkoly a kdy ne.
• Jednou měsíčně jim (i rodičům) pošlete shrnutí, např. na e-mail – co jste ve škole dělali, co neodevzdali, co zameškali, kolik hodin (ne)byli jejich děti přítomny a co jim chybí. Zde zmiňte, že je to jejich zodpovědnost a že očekáváte, že se tomuto budou věnovat více. E-maily si uschovejte (pro případné následné tahanice a výmluvy).
• Zapojte ostatní děti – pokud jsou v kontaktu se spolužáky, kteří se nezúčastňují výuky. Ať jim vypráví, co se skvělého učily, co vás čeká atd. Často se takto děti dokážou navnadit mezi sebou. 
• No a čas, který vám zbyde, věnujte přípravám hodin. A energii těm dětem a rodičům, kteří vám ji vrací. (Tady máte třeba tipy do on-line výuky.)

Je mnoho profesí, kde je těžké si držet odstup a chránit si své vlastní hranice. Učitelství je jednou z těchto profesí. Tím, že pracujeme s lehce zranitelnými – s dětmi, máme dojem, že za ně máme obrovskou zodpovědnost a že bychom jim měli pomoct.

Být učitel je práce emočně náročná a hlavně ze začátku praxe je těžké si ohlídat, co je mým úkolem, co mám ovlivňovat, a co už ne. Lehce sklouzneme do pozice zachránce, který to dělá pro ty děti a snaží se jim zlepšit život, navzdory tomu, jaké mají ty děti rodiče. A zde si často neuvědomíme, že už překračujeme hranice práce a našeho osobního života. Je tam velmi tenká zeď, kterou mnozí z nás na čas zboří. A uvědomí si, že ji zbořili, když už vyčerpáním den co den přemýšlí, jak z toho bludného kola ven.

První krok je uvědomit si, že už to zašlo daleko. Druhý krok je zastavit se a zamyslet se, kde toho dělám moc, co je a co už není mou zodpovědností. A další kroky vedou ke změně. K opětovnému nastavení si hranic – např. neztrácet čas obvoláváním těch, kdo se nepřihlásili na výuku – protože to je jejich problém. Mají rozvrh a musí si to hlídat sami, ne že to za ně budete dělat vy. Vaším cílem není za každou cenu vzbudit zájem u někoho, kdo ho nemá. A tak dál, a tak dál.

Přeji vám, abyste si vaše hranice dokázali hlídat. A aby vám vaše profese přinášela radost, ne starost, strach a stres.

A PAMATUJTE! – Vaše práce není věnovat se těm „špatným, nespolupracujícím…“ 10 procentům. Vaše práce je věnovat energii těm úžasným 90 %, které vám za to stojí!

PS: Jestli se bojíte, že jste na to sami – ujišťuji vás, že nejste! Pojďte se přesvědčit do naší úžasné skupiny Učíme společně ♥ Skupina na facebooku. Naleznete tam úžasnou partu podporujících se (nejen) učitelek! 🙂