Seberozvoj

Nezájem dětí o výuku – co s tím?

Také neustále naháníte děti (a rodiče), aby se připojili včas? Snažíte se vzbudit zájem? Pořád připomínáte, že mají odevzdat úkoly – a pak jim píšete, že je zase neodevzdali? Skáčete na omluvy chronickým zapomínačům, protože toho přeci máme všichni hodně a nestíháme a doba je zlá… A tak neustále odpouštíte?

TAK DOST!

Všimli jste si někdy, jak moc si tímto chováním necháváte překračovat vaše hranice? Kolik energie a času vám to zabere? Jak moc vás to tíží, bere vám to síly a chuť pracovat dál?

My učitelé často nabydeme dojmu, že máme zodpovědnost za to, jestli se děti zúčastňují výuky, zda plní úkoly a zda se učí. A pak se dostáváme do smyčky, která se nám utahuje kolem krku. Čím více dětí nepracuje, tím více jim věnujeme energii a tím méně se soustředíme na ty, které o učení mají zájem.

A pak div nekolabujeme, energii bereme ze zásob a máme pocit, že snad každou chvíli s učitelstvím sekneme, protože se to nedá!

Začíná to vždy pomalými a tichými kroky. Jednou je to zapomenutý úkol, podruhé nepřipravenost na výuku, potřetí rodič nepřijde na schůzku, počtvrté už dítě zameškalo více jak 20 hodin, popáté 100 hodin… Od e-mailu měsíčně se z toho stalo telefonování 3x týdně, bez úspěchu. Dítě vzal čert, rodič nedostupný. Občas to vypadá nadějně – dítě se ukáže, týden spolupracuje a pak zase nic.

Teď při distanční výuce je to ještě horší, neboť e-mail měsíčně se změnil na desítky e-mailů s dotazy denně. Od těch, kteří jsou aktivní a připojují se. A k tomu další desítky e-mailů s omluvami, odevzdáváním po termínu. Kdyby ten úkol aspoň sežral pes, jak tomu bývalo dříve – ale pes elektroniku kupodivu nežere. To jen Toník zase zapomněl, že úkol byl do minulé středy!

A pak tu máme ještě další děti, od kterých nám ani nechodí e-maily od rodičů. Zapnutá kamera ani jednou, natož ozvat se na otázku. Úkoly neodevzdané, účast – nevíme jaká?, protože sice je připojen, ale nevidíme ho a ani neslyšíme, a na naše neustálé výzvy, připomínky po e-mailu a SMS nereagují. Co s tím? Také už si rvete vlasy z hlavy? Tolik času a úsilí nás to stojí, a oni pořád nejeví zájem!!!

STOP – Co kdyby vám někdo řekl, že… ?

  • Nejste zodpovědní za to, zda rodiče dítě pošlou nebo nepošlou do školy.
  • Není vaše povinnost hlídat, zda dítě plní či neplní úkoly.
  • Není vaší náplní práce neustále obepisovat a obvolávat ty, kteří o školu nejeví zájem.
  • Nejste zodpovědní za to, jaký mají ke škole přístup rodiče a jejich potomci.
  • Není vaše zodpovědnost, když se dítě nepřihlásí k výuce nebo zapomene odevzdat práci.

Ulevilo se vám? Mělo by, protože vám jde o to, abyste

  • vzdělávali ty, kteří o to mají zájem.
  • věnovali energii tam, odkud se vám vrací.
  • měli radost ze své práce a cítili, že vám dává smysl.
  • pomáhali tam, kde to je potřeba.
  • nebyli tam, kde o to není zájem.

A to všechno proto, protože být učitel je pořád jenom PRÁCE (i když s přesahem) a dostáváte za ní zaplaceno – a neměli byste zapomínat na váš vlastní osobní život. Kvůli tomu tady na planetě nejste. 

Uvědomte si, že být učitel je sice poslání a radost, ale pouze do doby, než si necháte překračovat vaše hranice. Je to vaše práce, neděláte ji zadarmo. A ta práce má také pracovní dobu! To znamená, že v 19 hodin večer už by vás opravdu nemělo zajímat, že vám Toník píše e-mail s pozdě odevzdaným úkolem a smutně vás žádá o uznání…

Vzbudit 100% zájem není naše povinnost!
Nastavme a hlídejme si hranice!

A co tedy s těmi, kteří nemají zájem o výuku?

  • Stanovte pevný termín na odevzdání tak, aby měli všichni možnost a prostor odevzdat včas.
  • Zapomínačům rozhodně 10x nepište a nevolejte. TO NENÍ VAŠE PRÁCE.
  • Pište si k sobě, kdy děti přišly na výuku, kdy odevzdaly práci/úkoly a kdy ne.
  • Jednou měsíčně jim (i rodičům) pošlete shrnutí, např. na e-mail – co jste ve škole dělali, co neodevzdali, co zameškali, kolik hodin (ne)byli jejich děti přítomny a co jim chybí. Zde zmiňte, že je to jejich zodpovědnost a že očekáváte, že se tomuto budou věnovat více. E-maily si uschovejte (pro případné následné tahanice a výmluvy).
  • Zapojte ostatní děti – pokud jsou v kontaktu se spolužáky, kteří se nezúčastňují výuky. Ať jim vypráví, co se skvělého učily, co vás čeká atd. Často se takto děti dokážou navnadit mezi sebou. 
  • No a čas, který vám zbyde, věnujte přípravám hodin. A energii těm dětem a rodičům, kteří vám ji vrací. (Tady máte třeba tipy do on-line výuky.)

Je mnoho profesí, kde je těžké si držet odstup a chránit si své vlastní hranice. Učitelství je jednou z těchto profesí. Tím, že pracujeme s lehce zranitelnými – s dětmi, máme dojem, že za ně máme obrovskou zodpovědnost a že bychom jim měli pomoct.

Být učitel je práce emočně náročná a hlavně ze začátku praxe je těžké si ohlídat, co je mým úkolem, co mám ovlivňovat, a co už ne. Lehce sklouzneme do pozice zachránce, který to dělá pro ty děti a snaží se jim zlepšit život, navzdory tomu, jaké mají ty děti rodiče. A zde si často neuvědomíme, že už překračujeme hranice práce a našeho osobního života. Je tam velmi tenká zeď, kterou mnozí z nás na čas zboří. A uvědomí si, že ji zbořili, když už vyčerpáním den co den přemýšlí, jak z toho bludného kola ven.

První krok je uvědomit si, že už to zašlo daleko. Druhý krok je zastavit se a zamyslet se, kde toho dělám moc, co je a co už není mou zodpovědností. A další kroky vedou ke změně. K opětovnému nastavení si hranic – např. neztrácet čas obvoláváním těch, kdo se nepřihlásili na výuku – protože to je jejich problém. Mají rozvrh a musí si to hlídat sami, ne že to za ně budete dělat vy. Vaším cílem není za každou cenu vzbudit zájem u někoho, kdo ho nemá. A tak dál, a tak dál.

Přeji vám, abyste si vaše hranice dokázali hlídat. A aby vám vaše profese přinášela radost, ne starost, strach a stres.

A PAMATUJTE! – Vaše práce není věnovat se těm „špatným, nespolupracujícím…“ 10 procentům. Vaše práce je věnovat energii těm úžasným 90 %, které vám za to stojí!

PS: Jestli se bojíte, že jste na to sami – ujišťuji vás, že nejste! Pojďte se přesvědčit do naší úžasné skupiny Učíme společně ♥ Skupina na facebooku. Naleznete tam úžasnou partu podporujících se (nejen) učitelek! 🙂

4 komentáře

  • Lenka

    Dobrý den,
    je hezké říct, že není moje starost, jestli dítě rádo chodí do školy, jestli tam vůbec chodí a jestli odevzdává úkoly…. ale co když je to moje vlastní dítě?

    • admin

      Dobrý den. 🙂
      Článek je psán pro učitelky z pohledu toho, že vynakládají svou energii na věci, které mnohdy nemohou ovlivnit – a zbytečně si tak ubírají energii i čas.
      Pokud se díváme z pohledu vlastního dítěte, tak by bylo dobré jako rodič s dítětem diskutovat, jít po příčinách, které k takovému chování a postoji vedou. Řešit, proč se mu tam nechce, proč ho to nebaví, proč odmítá plnit úkoly, proč školu nemá rádo… Nebála bych se ani v případě dlouhotrvajících obtíží obrátit na odborníky a nechat si poradit.
      S pozdravem,
      Lucie Samková

  • Lada

    Tak moc vám děkuji! Přesně takovýto článek jsem si potřebovala přečíst! Jsem ráda, že jsem se ujistila, že to dělám (už) správně, „neodevzdávače“ neuháním, všichni mají dostatek času na vše a rodičům pak jen píšu, co dítě nesplnilo. Ještě jednou mockrát děkuji.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *