Projekt: Ohlédnutí za rokem 2024 – věci ze zákulisí Učíme společně

Rok 2024 byl jedna velká jízda. Občas při cestě dost škobrtnu, někdy mne zatáčky vyhodí ze směru… ale vždy najdu cestu zpátky a jedu pořád rovně. Projekt Učíme společně šlape dál a já jsem za celý tento rok vskutku vděčná. Proč?

Skok rovnýma nohama

Na začátku roku jsem hodně řešila chod a směr projektu. V lednu jsem uspořádala Povzbuzující kongres, v únoru jsem spustila nový kurz Laskavé učení, v březnu zahájila sedmý běh kurzu Učím formativně. V dubnu jsem už cítila narůstající stres a únavu… jezdila jsem na výjezdy… a v květnu jsem se zhroutila.

Skočila jsem do toho rovnýma nohama hned zkraje, ale dostihlo mne to. Do té doby jsem nesla většinu projektu jen na svých zádech. Ačkoliv za mnou stál tým, z mnoha důvodů jsem pořád řešila podstatnou část chodu projektu já. Což mne položilo.

A tak jsem musela chtě nechtě zastavit dva rozběhlé kurzy a dát se zdravotně dohromady. Ke konci školního roku se toho událo opravdu hodně. Rozloučila jsem se v týmu se dvěmi kolegyňkami a v červenci jsem přivítala místo nich dvě nové tváře. Což zpětně hodnotím jako náročný, ale dobrý krok, protože…

Půlka se přehoupla, projekt jede…

V červenci jsem zažila zatím nejlepší teambuilding. Najednou jsem pochopila, jak je důležité mít kolem sebe lidi, kteří s vámi kopou za stejnou věc. Do té doby jsem si myslela, že to musí všechno stát na mně, ale není tomu tak! Vskutku cenná životní lekce.

Díky dvěma novým ženám (Verče a Kátě), které do týmu zapadly na první dobrou, jsem pochopila, jak se projevuje nadšení pro věc, chuť se vzdělávat a přispívat svými nápady, díky kterým posouváme celou loď společně kupředu. Najednou jsem si mohla po 4 náročných letech trochu oddechnout…

Kdo vlastně jsem?

Když jsem před více jak 4 lety projekt Učíme společně vymyslela, nenapadlo mne, kam až se to dostane. Kdyby se někdo tehdy zeptal, co vše dnes budu dělat (dělám), řekla bych, že tvořím materiály pro pedagogy. Jenže!

Projekt nyní konečně dostává tu podobu, se kterou jsem ho tvořila na začátku. Kromě tvorby materiálů děláme se skvělými lektory a lektorkami webináře pro pedagogy, tvořím a vedu online kurzy… a jezdím naživo po školách. A to všechno dělá ‚‚obyč‘‘ učitelka (nyní už hlavně lektorka, protože v projektu je práce až až) – já, Lucie Darsa.

Jsem obyčejná žena, učitelka. Nikdo výjimečný. Tvořím si projekt z domova, mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mi pomáhají… ale uvnitř jsem pořád ta učitelka ze základky, kterou baví tvořit. Vzdělávám se a snažím se jít neustále kupředu. A na té cestě podporuji pedagogy v laskavosti a pochopení, abychom společně tvořili školní svět k lepšímu.

Co dělám(e)?

Projekt mi roste pod rukama a nyní už to není jen tvořeníčko z obýváku, ale regulérní projekt, který přináší hodnotu. Snažím se v něm díky webinářům a kurzům pedagogům přinášet novinky ze školství srozumitelnou formou a předkládat jim cesty, jak mohou všechny ty věci aplikovat v praxi. Někdy to jde snadno, někdy hůř… ale vypadá to, že se daří.

Když začal rok 2024, v databázi jsem napočítala necelých 11 tisíc lidí. Rok končí a v databázi máme skoro 20 tisíc lidí. Za celý rok jsem tak získala stejný počet nových odběratelů e-mailů jako za předchozí 4 roky. Je to pro mne důkazem, že jdeme se ženami v týmu tím správným směrem. Ale také je to obrovská zodpovědnost. Už nás nesledují jen nadšenci, ale také lidé, kteří hledají důkazy a bedlivě sledují, zda někde škobrtneme. Což mně se stává dost často. 🙂

Vzestupy a pády

Jak jsem psala výše, v roce 2024 jsem v květnu zažila zatím největší pád. Pozastavila jsem kurzy jako krajní rozhodnutí, protože nešlo jít dál. Ale zpětně vím, že to bylo rozhodnutí správné. Díky tomu jsem se znovu nadechla a uvědomila si, jak mě za poslední dva roky jedna spolupráce totálně vyšťavila.

Zpětně považuji za klíčové to, že jsem dovolila, aby mě okolnosti ovlivnily, a nenaslouchala jsem své intuici a svému srdci. Projekt je pro mne srdcová záležitost a tak nějak jsem vždy věděla, kudy chci jít. Jenže jsem se nechala z té cesty úplně odvést… A to není dobré.

Díky květnovému vyhoření jsem pochopila, že to takto nejde. Vrátila jsem se zpátky do doby před čtyřmi roky a zpětně jsem si vzpomněla, co přesně má projekt být. Nyní chápu, že jsem šla cestou, která nebyla a není moje. Díkybohu jsem se včas zastavila, abych se vrátila zpátky.

Získala jsem opravdu cennou lekci, která mi pomáhá doteď. Najednou jsem znovu-objevila schopnost říkat ne a vnímat své hranice. Pochopila jsem, že jsou věci a záležitosti, které nechci a nepotřebuji řešit – a tak se jim nevěnuji. Tvrdý náraz sice bolel, ale jak se říká… rosteme jen, když vyjdeme z komfortní zóny. A já jsem tedy vyšla hodně za hranice komfortu.

Přerod v něco lepšího

Opuštění komfortní zóny a jakési jistoty mi nejprve způsobilo chaos, ale postupně jsem zjistila, že všechno mohu zpětně napravit. A tak jsem v létě a v září dokončila ony kurzy a získala jsem energii zase jít dále. Podzim se tedy nesl už v mém oblíbeném energickém duchu.

Přerovnala jsem si priority v hlavě a snažím se teď dohnat a vyladit všechny věci, které jsem předtím naivně pustila s důvěrou, že to bude fungovat… ale nefungovalo. Dávám tedy do kupy materiály, obsahy kurzů i klubu Online Sborovna.

Snažím se znovu navrátit k Lucii, která začínala projekt Učíme společně s vírou, že s pomocí pedagogů dovede změnit školní svět k lepšímu. A s koncem roku 2024, kdy mi chodí zpětné vazby, vidím, že ta moje mladší verze nebyla tak daleko od pravdy.

V srdci klid, v hlavě nápady…

Někdy si zpětně říkám, zda mi nebylo lépe, když mne nikdo neznal a nebyla jsem vidět na sítích. Když jsem byla anonymní ‚‚holka‘‘, kterou nikdo neměl důvod sledovat. Ale vím, že se toho zase tolik nezměnilo. Pořád jsem to uvnitř já.

Ať už projekt sleduje pár jednotlivců nebo dvacet tisíc lidí, budu ho dělat dál. Protože mne baví tvořit, baví mne šířit všechny ty informace… a baví mne, když mi přijde zpráva, že v praxi věci, které říkám, fungují. Jsem vděčna za každého jednoho človíčka, který sleduje Učíme společně na sítích nebo si čte každý týden e-mail. Práce je to taková mravenčí a o to víc mne těší, když přináší užitek.

Poděkování

Jsem vděčna, že mohu projekt tvořit dál. Moc děkuji mému muži, dceři a rodině za podporu, díky které mohu jezdit po školách školit, mohu pracovat a dělat to, co mne baví – tvořit kurzy, webináře i materiály.

Také děkuji úžasným ženám v mém týmu – milé Veronice Machurkové za neskutečnou oporu při tvorbě, za trpělivost i cit pro držení termínů a laskavé upomínkování, když něco zapomínám, nestíhám nebo nedělám.

Úžasné Kateřině Miczkové za bezvadnou zákaznickou podporu, díky které vím, že ať přijde jakýkoliv problém či potíž, zvládneme to společně vyřešit. Veronice Heroldové za nápaditost a systém, díky kterému pravidelně na sítích tvoříme kvalitní obsah. Za její elán při tvorbě, za chuť dělat věci jinak, vyčnívat a za to, že ji nerozhodí, když něco nejde podle plánu.

A také děkuji milované Ivaně Šulcové, která je se mnou nejdéle a přesto zůstává. Děkuji za to, že se mnou jezdíš dlouhé trasy po celé ČR po nocích, když jezdíme na školení. Za pečlivou přípravu podkladů, za kreativitu, tichou milou společnost, ale také za to, že tu jsi, když potřebuji podržet či zvednout.

Skoro závěrem

Bez podporujících lidí kolem mne by to nešlo. Rok 2024 mi naprosto přesně ukázal, že je důležité být obklopen správnými lidmi. Lidmi, kteří stojí při mně nejen ve chvílích úspěchu, ale i tehdy, když se brodím bahnem až po uši. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele.

Já jsem díky pracovnímu pádu poznala nejen pravé přátele, ale také znovu sama sebe. Už chápu, proč některé věci nefungovaly a proč se mi zkraje roku nedařilo dělat věci tak, jak jsem si přála. Nebylo to tím, že bych byla neschopná, ale tím, že jsem přestala sama sobě věřit, že to dělám dobře.

A tak mám takové malé zamyšlení nebo povzbuzení pro následující rok 2025, který brzy přijde. Důvěřujte sami sobě a své intuici. Když vnitřně cítíte, že něco není tak, jak by mělo být, zastavte se a koukněte se ‚‚dovnitř‘‘ sebe. Chcete to takhle?

Pokud ne, změňte to. Hledejte cesty, ne výmluvy. I když se zdá, že už nemůže být hůř, tak jo, může. Ale také může být mnohem lépe. Jestli jsem se něco v roce 2024 naučila, tak je to to, že i v té nejvíce stresující situaci je dobré se zklidnit, zastavit a nadechnout – a řešení přijde samo. Možná ne v té podobě, ve které bychom ho čekali, ale přijde.

Co bude dál?

V novém roce 2025 se chystám posunout projekt o pár pater zase výše. Čeká mne spousta nových výjezdů na živá školení do škol po celé ČR. V hlavě nosím nápady, co všechno necháme vyrobit nebo vytvořit. A konečně se posuneme kupředu i profesionálně, neboť Učíme společně už bude s.r.o.!

Těším se, co všechno mě i projekt v kulatém roce potká. Věřím, že rok to bude o kus lepší než ten minulý… ale také už vím, že když to bude znovu těžké, zvládnu to.

Díky také vám všem, milé paní učitelky a milí páni učitelé! Bez vás by to totiž vůbec nešlo. ♥

Tak v roce 2025 na viděnou!

* Lucie Darsa