Den ve speciální škole

Zajímá vás, jak vypadá den ve speciální škole? A třeba ani ne jen jeden, ale takový všední rytmus speciální školy? Je opravdu den ve speciální škole tolik speciální?

Pojďte se podívat pod pokličku…

Tak se tedy pohodlně usaďte, dejte si ke čtení něco dobrého k pití či jídlu a berte prosím následující řádky s rezervou a nadhledem.

Jsou přeci prázdniny, tak tu máme prázdninové odlehčené čtení. Přiblížím vám prostřednictvím své osobní zkušenosti (z pozice asistentky pedagoga) jeden takový všední den.

Dění (ne)všední ve speciální škole

Poslední rok v práci před mateřskou dovolenou jsem měla to štěstí být přidělena víceméně trvale k třídě prvňáčků. Celkem nás i s paní učitelkou bylo sedm (statečných).

Do práce jsem přicházela s tím, že se těším na to, co nás ten den čeká. Pracovní prostředí bylo skvělé, stejně tak i kolegyně, se kterou jsem spolupracovala. Náš vztah byl i na přátelské úrovni a jistém souznění, takže o to větší byl důvod k radosti.

Řekněte – není štěstí se do práce těšit? Samozřejmě nebyly všechny dny zalité sluncem, občas bylo náročné už jen vstát a vyrazit na cestu. To ale jistě zažil snad každý, kdo pracuje (ať už s kýmkoli a kdekoli).

Dopolední aktivity

Každé ráno jsme začínali přivítáním a komunitním kruhem. Kdo chtěl, vyprávěl zážitek z předchozího dne. Nejlepší bylo pondělí, protože na víkend vždy jedno z dětí dostalo „deník“, do kterého zaznamenalo svoje zážitky. Nejdříve psali rodiče, postupem času je vystřídaly děti. Obvykle se přikládal i hmatový obrázek nebo různé drobnosti, aby bylo vyprávění pro spolužáky ještě zajímavější.

Poté jsme se pustili do učení a poznávání nových věcí různými smysly dle možností a schopností každého. Práce s interaktivní tabulí byla zábavná a výuku hodně oživila. Později se přidala i práce v černotisku nebo Braillově písmu, které není tak složité, jak si mnozí myslí. Opravdu.

Čtyři vyučovací hodiny obvykle utekly jako voda.

Co po obědové pauze?

Po dopoledním vyučování následoval oběd a po něm předměty speciální péče – logopedie, zraková terapie, nácvik prostorové orientace aj. Těch jsem se jako asistentka pedagoga již neúčastnila.

Asistovala jsem u dětí z ostatních tříd v jídelně a následně přešla do školní družiny, kde na mě čekaly další povinnosti, mimo jiné třeba pletení copánků, hra pacienta v ordinaci praktického lékaře, čtení pohádek a další příjemné aktivity.

Pocity při odchodu ze speciální školy

Domů jsem z práce odcházela většinou s čistou hlavou a příjemně vyčerpaná. Někdy více, někdy méně. Bavilo mě sledovat pokroky dětí a jejich nadšení. To je dost nakažlivé.

Ale i já jsem prožívala dny, kdy jsem po zabouchnutí vchodových dveří od školy chtěla sepnout ruce k nebi a následně s širokým rozpažením (schválně, kdo pozná, o jaké scéně z filmu mluvím) odejít kamsi do končin a divočiny. Ano, i z pozice asistentky nezatížené pracovním „papírováním“ musím říct, že se mi tyto myšlenky honily hlavou, ale ať se přihlásí ten, kdo ve školním roce nikdy nic podobného nezažil.

Pokud vás většinu času vaše práce učitele nebo asistenta těší a naplňuje, tak jako mě, máte ohromné štěstí. A ke štěstí často stačí málo a někdy i úplně obyčejné věci, že?

Mějte pohodové a hezké léto, odpočívejte a dejte mi vědět, jak vypadá běžný den u vás!

* autorka Ivana Šulcová, Tým Učíme společně