Malotřídní škola – peklo nebo ráj?

Pracujete rádi s dětmi, hledáte nové možnosti a metody výuky, jste hraví a rádi bádáte? Neleknete se spojených ročníků a vrstevnického učení? Pak jste ideální kandidáti na post učitele v malotřídní škole!

Malotřídní školy 

Jsou to školy tzv. venkovské – z  názvu tedy vyplývá i jejich význam. V jedné třídě jsou společně vyučovány děti několika věkových skupin. Třídy jsou spojené (například první a druhá třída), jsou v jedné místnosti a učí se ve stejný čas s jednou učitelkou. Malotřídní se škola stává ve chvíli, kdy má alespoň jednu třídu spojenou z více ročníků. 

Můžeme si dovolit říct, že už v období zavedení povinné školní docházky bylo základní vzdělávání malotřídní. Ani jedna škola neměla tolik tříd jako ročníků. A tato „tradice“ se dochovala dodnes. 

Kde takové školy najdeme?

Malotřídní školy se nachází v menších obcích, kde kvůli počtu žáků není možné otevřít jednotlivé třídy pro každý ročník ZŠ. Zpravidla se jedná o školy 1. prvního stupně ZŠ. Na druhý stupeň už žáci dojíždí do tradiční ZŠ v jejich nejbližším okolí (tzv. spádové školy). Tyto malé školy jsou kulturním centrem obcí a jejich žáci mohou využívat bezpečné prostředí bez dojíždění.

Malotřídní školy mají stejné cíle jako velké městské školy (tzv. plně organizované). Mají stejná pravidla a musí splnit stejné požadavky – např. přechod mezi jednotlivými ročníky a stupni základního vzdělávání. Ani vzdělávání se nijak neliší, žáci mají totožné výstupy obsahu i rozsahu učiva, řídí se stejným RVP, používají stejné učebnice a pomůcky. Rozdíl můžeme vnímat v organizaci výuky a formách výchovy a vzdělávání.

Organizace výuky

Jak vypadá organizace výuky v malotřídních školách? Čím se liší od velkých škol? Zpravidla se z 45 minutové hodiny učitelé prvních 5 minut věnují aktivizaci (cílům a rozcvičce – například krátká matematická hra, vymýšlení slov na písmeno „B“ apod.), 30 minut bývá věnováno hlavní výuce (v malotřídních školách tak připadá cca 10 minut na každý ročník, jsou-li spojeny tři ročníky dohromady).

Ve zbylém čase z hodiny mají žáci samostatnou práci (práce s kartičkami, vrstevnické učení apod.). Většinou činnosti, které žáci umí. Zde je možnost pro kreativitu a individualitu práce každého učitele. Ve stylu: „Jaké si to uděláš, takové to máš“. Zbytek času se věnuje kontrole, reflexi, formativnímu hodnocení či dalším aktivitám (například vedení portfolia). 

Oproti běžným velkým školám se tedy organizace výuky z pohledu času tolik neliší, ale na malotřídních školách mají učitelé větší práci s přípravou 3 různých prací pro tři různé ročníky v jedné skupině. Což je možná nevýhoda, ale i velká výhoda, protože mohou mnohem snáz zapojit žáky do vrstevnického učení.

Prostor pro sebehodnocení a vrstevnické učení

Na malotřídkách se „učí společně“. Ve spojených ročnících se dá najít spousta pozitiv. Projektová výuka zde získává nový rozměr a vrstevnické učení se, jak už jsme zmínili výše, doslova samo nabízí. Žáci ho často intuitivně aplikují, neboť jsou na to od první třídy zvyklí. Ve spojených třídách (jejichž alternativní podobu známe např. jako trojročí z inkluzivních škol či Montessori) je přirozená i práce s chybou. Žáci se naučí diskutovat o výsledcích a reflektovat společnou, skupinovou i samostatnou práci.

Učitelé z malotřídních škol často využívají alternativních prvků výuky, ať už jsou to pomůcky pro samostatnou práci, centra aktivit či projektová výuka. Žáci jsou při hodinách aktivní a možná se i více zvedají z lavic, než žáci ze škol, kde jsou třídy rozdělené do samostatných ročníků. Velkou výhodou spojených tříd je možnost žáků přirozeně a nenásilně opakovat látku z nižších ročníků, a naopak získávat zkušenosti navíc.

Bezpečné rodinné prostředí

Venkovská škola může a často i bývá místem pro individuální přístup k dětem. Své útočiště si zde najde téměř každý typ žáka (běžný, nadaný, introvertní, s problematickým chováním atd.).  Specifikem těchto škol je bezpečné rodinné prostředí a prostor pro vrstevnické učení.

Bývá zde minimální výskyt šikany, díky nízkému počtu žáků ve třídách a díky věkovým rozdílům dětí v nich. Starší žáci přirozeně pečují o ty mladší, a naopak mladší žáci vzhlíží ke starším. Z hlediska výuky a učení je pro děti takové prostředí přirozenější, než homogenní třída v ‚‚klasické‘‘ škole.

Otázkou je, zda se nejedná o bezpečnou bublinu a jestli se při přechodu na druhý stupeň  dokáží žáci malých škol zařadit mezi vrstevníky z velkých skupin. Zatím na to nemáme žádná relevantní data či výzkumy.

Má malotřídní škola nevýhody? 

No jistě! Pro stát je drahá na provoz. Malotřídní školy jsou často vyloučené z hromadných akcí pro žáky velkých základních škol (sportovní olympiády apod.). Příprava pro učitele je náročná – učí více tříd naráz a je důležité, aby si uměl dobře rozvrhnout čas. 

Malotřídní učitel

Učitel by se měl věnovat během vyučovacích hodin všem třídám, soustředit myšlenky na to, se kterou třídou co probírá a držet linku. Aby nevyprávěl např. páťákům, že: „bezobratlá beruška žije na planetě Zemi elipsoidního tvaru“, když bezobratlé živočichy berou zrovna čtvrťáci a páťáci jsou u planety Země. 

Malotřídní žák

Také pro žáky může být náročné, pokud si s kolektivem nesednou, do takové školy chodit. Na malých vesnicích či v obcích je malotřídní škola většinou jediným řešením a tak mohou děti, které mají specifické požadavky pro vzdělávání, trochu trpět. (Například mluvíme-li o žácích nadaných či o těch, kteří potřebují podporu asistenta.) Často je pro ně přechod na druhý stupeň jistým ‚‚vysvobozením‘‘.

Trochu zákona o malotřídních školách…

S financováním malotřídních škol je to oříšek. Školy, které jsou tvořeny pouze třídami prvního stupně základní školy, mají stanovený minimální počet žáků na třídu. 

Počty žáků podle školského zákona a Zákonů pro lidi:

·      školy tvořené jednou třídou 10 žáků,

·      školy tvořené dvěma třídami průměrně 12 žáků,

·      školy tvořené třemi třídami průměrně 14 žáků,

·      školy tvořené čtyřmi a více třídami průměrně 15 žáků.

Ve škole, kde se nachází 2 třídy, musí být minimálně 24 žáků. Zřizovatel školy může povolit výjimku a to znamená, že může schválit fungování dvou tříd s minimálně 20 žáky. Ale zároveň s tím zřizovatel souhlasí, že dorovná finanční částku, o kterou škola za chybějící žáky přichází. V praxi to tedy buď doplatí nebo se třídy sloučí.

I proto se učitelé z malotřídek každý rok mohou ptát:

‚‚Budu mít práci i příští rok?”

Určitě se shodneme, že učitel na malotřídce je dobrodruh, průvodce, týmový hráč a má rád výzvy. Přes tohle všechno by byla veliká škoda, kdyby malotřídní školy nebyly. Avšak (jako všude a vždy) záleží na lidech a konkrétních školách…

(Autor článku: Jana Marečková)