Inkluze a jak si s ní poradit

Pojem inkluze zaujal mezi odborníky i veřejností post strašáka, který nám neustále vyskakuje ze skříně. Co s ním máme dělat? A jak si máme ve škole poradit s dětmi, které pod tento pojem spadají? Pojďme se na to společně podívat!

Co je inkluze?

Pojem inkluze znamená, že přijímáme všechny členy do celku, například do sociální skupiny – v našem případě do školní třídy. Neoddělujeme děti a nevyčleňujeme je z kolektivu, ale bereme je za rovnocennou součást kolektivu.

Když se u nás ‚‚inkluze‘‘ objevila, byli pedagogové v ČR takzvaně hozeni do vody, ve které se museli naučit plavat ze dne na den. Tento model se zjevně osvědčil, protože byl znovu aplikován při přechodu na distanční výuku…

Inkluze je pro všechny

Pravdou je, že skutečný význam dáváme inkluzi my. My všichni. Chceme přece společně vzdělávat děti ve školách běžného typu, protože víme, že socializace je důležitá pro všechny. A když můžeme přispět svou troškou do mlýna a máme potřebnou podporu, umíme vzdělávat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. A co více, my je dokonce umíme skvěle zařadit do kolektivu!

Hlavní podstatou inkluze je dát každému dítěti maximum vědomostí, zkušeností, ať už je jakékoli. Maximálně rozvíjíme dovednosti žáků, i přesto, že limity každého jedince mají své hranice.

Inkluze je ve velké míře určena pro žáky, kteří školy běžného typu navštěvovali vždy. Jsou to žáci s lehkým mentálním postižením, žáci s lehkou formou poruch autistického spektra, s poruchami chování, žáci z vyloučených lokalit, s lehkou formou očních vad, žáci s nadáním…

Jako u všeho, je i u inkluze a u počtu inkludovaných dětí potřeba zdravá míra. Buďme rádi za praktické a speciální školy, které máme a které dávají dětem to nejlepší. V každém případě je potřebujeme, protože ne všechny děti by na běžných ZŠ získaly dostatek podpory a rozvoje, i když by byly začleněné do kolektivu.

Jak s inkluzí začít? 

Zapomeňme nyní na chvíli na pojem inkluze, i když se s ním v článku ještě samozřejmě setkáme. Pomůžeme si, když se oprostíme od emocí spojených s tématem inkluze, protože děti nemohou za to, jak je systém nastavený. A nemohou za to ani učitelé!

Pojďme se soustředit jen na svou konkrétní třídu, protože to je TO, co denně budeme řešit… My máme před sebou ‚‚své‘‘ děti, které učíme, rozvíjíme a podporujeme na cestě vpřed. A tyto děti jsou ty, které řešíme. Ne ty, co má kolegyně či kolega. Řešme svou třídu a pojďme se zorientovat v tom, jaké děti, a s jakými potřebami, ve třídě máme.

Diagnostikou k lepšímu klimatu 

První krok pro orientaci v naší třídě bude diagnostika! Udělejme si pedagogickou diagnostiku jednotlivých žáků, pozorujme děti v různých situacích, dělejme si poznámky a pravidelně společně reflektujme a komunikujme.

Třída má být bezpečné místo pro všechny. A abychom děti podpořili, musíme je nejprve poznat a vědět, co potřebují. Pozorováním a zaznamenáváním zjistíme zajímavé věci, a díky diagnostice budeme lépe vědět, co dělat.

Co dělat, když přijde dítě se speciálními vzdělávacími potřebami do kolektivu? 

Během školního roku se nám může stát, že se nám do třídy přihlásí nové děti. A pokud mají tyto děti speciální vzdělávací potřeby, musíme na to umět reagovat. Co tedy můžeme udělat hned?

• připravit prostředí (třídu, lavici, vstup do školy)
• komunikovat s dětmi o příchodu nového spolužáka předem
• komunikovat o příchodu nového žáka s rodiči stávajících žáků dané třídy
• seznámit nově příchozího žáka a jeho rodiče se školním prostředím před nástupem

Týmová hra mezi učiteli

Pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a pro samotné prostředí školy uděláme nejvíce, když budeme společně kopat za jeden tým.

Před nástupem žáka do školy se sejdeme ideálně se všemi spolupracovníky a domluvíme se na:

• postupech výuky
• struktuře výuky
• řešení změn v rozvrhu
• motivaci
• systému odměn
• hodnocení
• domácí přípravě
• pravidelném plánování

Další možná podpora

Kromě toho, že budeme spolupracovat s kolegy a že si připravíme pro dítě třídu a prostředí školy, můžou nám pomoci další ‚‚činitelé‘‘. Ne všechny ovlivníme, ale spoustu z nich určitě můžeme. A kdo nebo co nám může pomoct?

Asistent jako pravá ruka

Když máme možnost získat do třídy kvalitního asistenta pedagoga, je to skvělá pomoc. Asistent nám může pomoci s plánováním výuky. Umožňuje učiteli kontakt se všemi žáky během vyučovacích hodin a pomáhá udržovat přívětivé prostředí ve třídě. Tohle vše však musíme asistenta pedagoga naučit (pokud nemá absolvovaný kurz asistenta pedagoga a tak neví, co je jeho náplní práce…).

Když necháme pedagogickou podporu stříhat papír a laminovat kartičky, je těžce nevyužitá – a navíc dělá věci, pro které ve třídě není! Pokud tedy asistenta ve třídě máte, zjistěte si více, co vše je v jeho kompetencích a s čím vším vám může pomoci, respektive na čem můžete společně pracovat a podpořit se tak navzájem.

Komunikace a spolupráce

Komunikujme pravidelně s rodiči žáka a v případě potřeby se nebojme požádat o pomoc speciálně pedagogické centrum či poradnu. Pusťme je do hodiny a nechme si poradit. Nezaujatí lidé nám mohou dát super tipy, jak naši práci vylepšit. (A pomoct nám takto může třeba i naše kolegyně z vedlejší třídy!)

Vlastní pomůcky

Zvažme, zda potřebujeme vytvořit či koupit nové pomůcky. Projděme si, co máme. Zjistěme, co funguje a případně tyto materiály tematicky upravme. Je náš žák vizuální, auditivní nebo kinetický typ? Ne vždy je nutné dělat pro každého žáka hned nové pomůcky. Naopak, využijme to, co máme, střídejme činnosti a nezapomeňme odpočívat. My i žáci!

Řekněme si o pomoc

Má dítě takovou míru poruchy nebo postižení, se kterým si nevíme rady? Bojíme se, že bychom mohli napáchat více škody než užitku? Víme, že na to prostě nemáme buňky?

Nebojme se to říct! Lepší je, když si přiznáme, že nevíme, a dostaneme pomocnou ruku, než když vaříme z vody a pak se divíme, že jsme dítěti uškodili… Když se přiznáme, zeptáme, poprosíme o radu, buď získáme podporu nebo se můžeme domluvit na tom, že bude pro dítě vhodnější jiná třída či škola.

Nikomu nepomůže, když budeme učit se strachem a pocitem křivdy. Není to špatně, když něco neumíme! Říct si o pomoc je zodpovědné rozhodnutí. A navíc – umět si říct, že na něco nemám nebo že se to potřebuji ještě naučit, to je známka vyspělosti a schopnosti sebereflexe.

Nenechme se ovlivňovat

Pojem inkluze se v médiích omílá velmi často. Internet je denně plný vzrušujících debat o inkluzi… A jakmile se na sociálních sítích objeví příspěvek s tímto tématem, je prakticky hned plný komentářů od všech možných ‚‚odborníků‘‘.

Nenechme se strhnout a ovlivnit. Používejme zdravý rozum, buďme zodpovědní a nezapomínejme, že v první řadě musíme být v pohodě my! Když máme odkud brát energii, budeme ji moci dále dávat ve škole dětem, které to potřebují.

Tak hlavu vzhůru a učení v inkluzi zdar!

Autoři: Jana Marečková, Lucie Samková